TABULA RASA

Co je to TABULA RASA?

Plány s projektem

Jedná se o smyšlený svět, ve kterém se životní zážitky připisují lidem na tělo ve formě černých fleků a piktogramů. Je to svět, ve kterém se nemluví a lidé komunikují přenášením myšlenek za pomoci doteku. Cílem tohoto projektu je vytvořit svět pro kreativce, kteří se mohou vyřádit v jakékoliv formě umění (text, video, malba,…).

Po dostatečném nahromadění materiálů bude vytvořena společná výstava. Pokud by vás bavilo rozšiřovat tento fiktivní svět a rádi byste se dozvěděli více, kontaktujte mě.
----
www.facebook.com/tabularasa.mnp

MANIFEST

Krátká povídka ze světa TABULA RASA

1, Prolog

 

Tato krátká povídka pojednává o slovu. O slovu jako vraždící kulce, kterou vystřelíme každý den z úst a často se střetává v určitý moment s nejedním terčem. Síla slova je obrovská a většina z nás její váhu neunese a pustí ji do všech stran. Slovem můžeme potěšit, rozesmát, vyjádřit emoce, ale stejně tak i bodat. Téměř každé slovo má dvojí význam, se kterým se stává nestabilním. Můžete být uznávaným filozofem, spisovatelem, ale stačí jen v nepravou chvíli nevědomky namáčknout spoušť a malér je na světě.

 

Příběh se odehrává ve dvou paralelních světech, ve kterých se lidem nevyvinulo hlasové pojetí slova. Z jejich úst byl slyšet pouze smích a křik. Komunikovali za pomoci skleněných ploch, na kterých se po doteku vyobrazila myšlenka ve formě věty či obrázku. Jednalo se především o zrcadla. Pouze díky nim mohli vzpomínat při konverzaci na své životní chyby, které se objevovaly lidem na tělech ve formě černých tvarů. Měly tendenci se rozpíjet, zvětšovat a jejich výskyt byl životu nebezpečný. Pokud člověk neměl na kůži kousek volného místa, zemřel.

 

V jednom světě se odehrává příběh Xaviera, ve druhém příběh Laury. Oba vedou spokojený život a jejich cesty života jsou naprosto stejné a neliší se ani v jednom malém detailu, alespoň prozatím.

2, Dvojčata

 

Xavier - mladík ve věku 22 let, černovlasý, štíhlý. Vlasy na ježka a jemné strniště. Jeho jméno ho už na základní škole vyřazovalo ze všedních situací a problémů. Díky jménu na sebe často upozorňoval a to nemusel vůbec nic dělat. Stačilo, aby ve čtvrté třídě nová paní učitelka otevřela třídní knihu. Vždy se u jeho jména, ačkoliv jen na setinu sekundy, pozastavila. Okolní svět se o Xaviera často opíral a dopřával mu tak rychlejší progres, než jiným dětem v jeho věku.

 

Po střední škole se mohl plně věnovat hudbě, ve které našel svůj smysl. Rodiče jej podpořili finančně, přátelé chodili na koncerty. Tvořil jinak – po svém. Nebyl ovlivněn lektory z vysokých škol nebo znalostmi světoznámých umělců. Neznal je, pouze si brnkal to své.

 

Teď zavřete oči a představte si ještě jeden svět, ve kterém se odehrává můj příběh. Svět naprosto totožný. Svět, ve kterém se taktéž mlčí, ale přitom si je každá lidská bytost vědoma významu slova. A jak Bůh 6. den plánoval, obdařil lidstvo jazykem, ale ne v takové formě, v jakém ho známe. Byl to jazyk v těle, který měl touhu dostat se na povrch a křičet. Bohužel vždy skončil na okraji lidské skořápky – kůže. Natáhněte ruce, napněte prsty. Na levé ruce se odehrává příběh Xaviera, na pravé příběh Laury.

 

Slečna ve věku 22 let, černovlasá, štíhlá. Vlasy dlouhé a plné rty. Její jméno ji už na základní škole vyřazovalo ze všedních situací  a problémů. Díky jejímu jménu na sebe často upozorňovala, a to nemusela vůbec nic dělat…

 

Xavier a Laura byli jako dvojčata. Jejich životy byly stejné, ale žádný nebyl kopií. Dva originály, lišící se jmény. Dva odlišné světy a stejný příběh, tedy alespoň prozatím.

Ačkloliv byli Xavier a Laura (dále jen “dvojčata“) tvory společenskými, rádi utíkali od společnosti domů a vypnuli od lidí, kteří je nadmíru bavili. Přátel byla spousta a jejich rozmanitost pomáhala dvojčatům tvořit. Byli inspirací. Doma je vždy čekalo nachystané jídlo v lednici, které uvařil táta.

 

Táta byl zdatný, těžce pracující utrápený chlapík. Na prvním místě pro něj bylo zabezpečení rodiny, i když v jeho případě rodiny poloviční. Manželka zemřela při autonehodě a dvojčata byla jedináčky. Práce mu sebrala většinu času a tak se s dvojčaty nemohl bavit o jejich problémech tak často, jak by chtěl. Nikdy je neobejmul. Dům bez lásky nebyl ale až tak chladný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Panovala v něm přátelská atmosféra a často jej navštěvovali přátelé dvojčat. Řadový dům na okraji malého městečka.

 

Dvojčata měla v oblibě procházky jak po městě, tak v přírodě. Hledala inspiraci, kde se dalo. V korunách stromů, kde ptáci stavěli svá hnízda a krmili mladé, zněly veselé melodie jara. Kontrast pochmurného městečka zase tvořil zvuky tlumené. Při západu slunce dychtil nadějí a romantikou. Vjemy a stimuly přibývaly. Vytvářely se stále nové a dvojčata tak byla neustále inspirována v jejich tvořivosti.

3, Kontrast

 

Byl jeden z těch prvních jarních dnů. Slunce už nebylo tak ospalé, jako v zimě, ale krajinu stále ještě nezahalil zelený plášť. Dvojčata nemohla spát. Probudil je zvuk vřeštících ptáků. Tiše seděli na zahradě se šálkem horké kávy a dekou přes ramena. Naslouchali dění okolo. Otec byl ranní ptáče, zvyklý vstávat brzo ráno do práce. Ani o víkendu si nepospal déle. Sešli se s dvojčaty v koupelně. Otec nahnutý nad umyvadlem, čistící si zuby, úsměvem popřál dobré ráno. Otce viděli polonahého už několikrát, ale až teď si uvědomili, kolik bolestí si musel protrpět. Jeho tělo bylo z větší poloviny pokryté černou tuží. Tvary na jeho těle se černily více, než bylo zvykem. Pažemi začínaje; v oblasti srdce nebyl kousek volného místa.

 

Dvojčata neviděla nikdy otce plakat, ale jeho zamyšlený, smutný pohled vypovídal za vše. Stále měl pocit viny za smrt manželky – matky. Říká se, že problémy spláchne čas. V tomto světě mohlo uplynout nespočet let, ale vzpomínka byla stále uchována na těle v podobě tmavého tetování. Pohled do zrcadla byl tedy pro mnohé jedince něco jako rekapitulace strastiplného života.

 

Otec si vypláchl ústa a dotknul se zrcadla. Zrcadla fungovala jako chatovací místnosti. Na jejich plochách se odehrávaly rozhovory krátké, dlouhé. Rodinné, pracovní. Zrcadlo mělo za úkol připomínat při konverzaci lidem jejich životní chyby, mít je stále na očích a při rozhovorech na ně myslet - mít je v hlavě. Vývojem technologií se na trhu také objevila různá čirá skla a alternativy. V rodinách se ale vždy komunikovalo pouze přes zrcadlo, kde se věty vykreslily po doteku.

 

„Budeš snídat?“ Dvojčata kývla a otec v klidu odešel do kuchyně.

 

V hlavě měla dvojčata tutéž samou myšlenku. Při pohledu na otce a na své tělo si nemohli nevšimnout toho kontrastu těl. Vedle otcova těla zaplněného černými linkami se to jejich zdálo jako jemný plážový písek. Světlá kůže s trochou tuže a s malým nápisem na bedrech:

 

Xavier

23.10.1990 3:31

 

Laura

23.10.1990 3:31

 

Nebyl to zrovna dvakrát příjemný pohled. Představa, že stačí opravdu málo a táta už se nikdy neprobudí.

4, Špatné rozhodnutí

 

O 7 dní později se dvojčata chystala na svůj malý koncert v jedné místní kavárně. One man snow s akustickou kytarou a kamarády. Někteří přišli z vlastního zájmu čekajíc na melodie, které si pro ně pro tentokrát dvojčata přichystala. Jiní, jak už to tak bývá, přišli z povinnosti. Nebylo to poprvé, co dvojčata v tomto podniku vystupovala. Stala se z toho pomalu taková tradice.

 

Lidí bylo tak akorát. V místnosti se rozléhalo brnkání strun, cinkání skleniček a praskání suchého tabáku z cigaret. Po jednom ze vstupů si dvojčata přisedla ke stolu svých kamarádu a přijímala gratulace upřímné i neupřímné, většinou však kladné. Když hudbě věnujete většinu svého života, nemůže tomu být ani jinak.

 

Na stole se rozléhalo obrovské zrcadlo, na kterém se objevovala změť písmen a znaků. Létaly skrz na skrz. Vůbec nebylo jednoduché se v nich vyznat. Většina zpráv směrovala přímo k dvojčatům. V tom zaklepal dvojčatům na rameno jejich dobrý kamarád Silvestr, se kterým se spoustu let neviděla. Vzájemné objetí, polibky a prsty směrující k tzv. tabuli.

 

Tabule byla malá, nejčastěji sedmipalcová skleněná plocha. Sloužila jako kapesní komunikační předmět. Některé byly elegantní, jiné zas se zdobenými okraji. Voleb byla spousta a každý si vybral podle vkusu. Byl to jeden z prvních dárků, které dítě od rodičů dostalo, většinou k narozeninám. Nevadilo, že dítě v raném věku neumělo jazyk. Vyjadřovalo se pomocí obrázků, které se na tabuli po doteku promítly. Některé tabule taky sloužily jako mobilní telefon. Mimo jiné umožňovaly psát SMSky a měly přístup na různé sociální sítě. Nebylo člověka, co by ji nevlastnil.

 

Na Silvestrově tabuli se rozmohla rozsáhlá debata o tom, jak se dvojčata měla a jak se jim dařilo. Silvestr se několikrát omluvil, že se zastavil až teď. Navzájem prohodili pár slov o soukromém životě, úspěších a trápeních. Domlouvali se dotekem a jejich ústa se pohnula pouze při úsměvu.

 

Po několika minutách bylo na Silvestrovi poznat, že by rád nakousnul jiné téma. Nervózní poklepávání po okraji tabule toho bylo důkazem. Dvojčata znal od dětství, vyrůstal s nimi a chtěl znát každičké detaily, které mu za ta léta unikly.

 

Opět zavřete oči. Představte si situaci, kdy se prsty dotýkají tabule pomaleji a pomaleji, až se najednou zastaví. Laura se rozloučí a odchází domů se svými přáteli s polibkem na tváři. Xavier míří na hřbitov své matky.

 

Sám neznám věty, které mezi sebou Xavier a Silvestr prohodili. Možná to bylo jen pár slov. Možná slovo jediné. Špatně zvolené, pro Silvestra běžné, a Xaviera udeřilo jako kulka.

Člověk ve většině případů pouze žije a přežívá. Může ale také měnit životy druhých. Stačí prodloužit konverzaci o pár minut a dotyčný nemusí stihnout autobus domů. Můžete se člověka pár běžnými řádky dotknout, jeho myšlenky se soustředí na jiné problémy a díky rozptýlení dostane ve škole za pět. Kolikrát stačí jen špatná řeč těla, kterou druhá osoba špatně pochopí. Konverzace je jedna z nejnebezpečnějších her.

5, Jedináčci

 

Laura, 23:21

 

Laura s úsměvem na tváři odemyká dveře a pokládá klíče do pleteného košíku v chodbě. V koupelně se svítí. Jediný, kdo byl doma, byl její táta. Když se přiblížila ke dveřím, uslyšela vzlykot. Takový zvuk z otcových úst ještě neslyšela.

 

Otec se pomalu dotknul zrcadla. Při doteku se z jeho palce vymrštila směsice myšlenek. Nápisy svým svitem rozzářily celou koupelnu. Vypadaly jako kopie jeho těla. Šlo o výrazy smutku, zklamání, bolesti. Nápisy zářily více než obvykle a jejich intenzita světla pulsovala. Slzy mu stékaly po tváři. Neutřel si je, pouze hleděl na zrcadlo. Laura ten pohled moc dobře znala – pohled nejistoty. Otec neměl představu, jaký směr jeho život nabere. Neměl cíle a hlavně dostatek sil s tím něco udělat. Opřel si hlavu o zrcadlo a začal křičet, bušit pěstmi. Laura se na to už dál nedokázala dívat a objala jej. Byl to pocit neznámý avšak příjemný.

 

Otec se po pevném objetí ještě více zalykal. Na zrcadle pomalu zhasínal vydobytý piktogram kříže a těla se dlouhou dobu nepohnula z místa.

 

Xavier – 23:57

 

S kamennou tváří vchází do domu. Vstoupí do koupelny, kde zrcadlo chybí.

6, Pozdní příchod

 

Další den ráno donesla Laura tátovi do postele jeho oblíbenou snídani a celý den propovídali. Zašli na čerstvý vzduch, uvařili si skvělý oběd a nakonec usedli ke klavíru, kde Laura zahrála speciálně pro něj.

 

Xavier byl už od rána bez nálady a jediné na co se zmohl, byly ne moc pozitivní melodie. Chtěl být sám. Popíjel rum a kouřil jednu za druhou. Setmělo se, tabuli nechal na stole a odešel ven, jen tak se projít.

 

Přemýšlel nad smrtí své mámy. Připadal si, jako by o ní nic nevěděl. Přemýšlel nad tím, že otec mu její smrt vlastně nikdy nevysvětlil. Máma zemřela, když dvojčatům bylo 10 a nikdy se k tomu nevraceli. Teď měl ale na otce mnoho otázek.

 

Dům ovládlo nesnesitelné ticho. Xavier měl hlavu plnou otázek a myšlenek. Měl na otce zlost a už předem věděl, že se jejich konverzace nevyhne nepříjemným situacím a odpovědím bez řádného vysvětlení. Otec byl velice uzavřená osoba a city dával najevo jen zřídkakdy.

 

Xavier stál před otcovou pracovnou. Zaklepal a vstoupil. V tmavé místnosti se houpala silueta člověka s oprátkou kolem krku. Silueta, kterou moc dobře znal.

7, Černá schránka

 

Čas plynul a ze Xaviera se postupem času stala prázdná bezduchá schránka. Přátelé mizeli spolu s nábytkem, který mu po otci zbyl. Celé dny bezduše seděl doma a jeho život přestával mít smysl. Rok s rokem se scházel a Xavierův zdravotní stav, především psychický, se čím dál víc zhoršoval. Samota jej ubíjela.

 

Začínal blouznit. Sny a skutečnost se zdály jako jeden svět plný nočních můr, které postupem času nepřicházely pouze v noci.

 

Blížilo se 8. výročí tátovi smrti. Xavier nemohl spát. Pomalu se otočil na stranu, k nočnímu stolku, aby se podíval na budík. Všiml si zaprášené tabule. Když se pro ni natahoval, uvědomil si, že jeho život skončí každým okamžikem. Na jeho ruce byla mapa tmavých, nečitelných fleků a v odrazu tabule si všimnul černých říček, směřujících od krku směrem k uším a ústům. Tabuli odložil na kraj postele a zavřel oči.

8, Sen

 

V místnosti neexistovalo tmavé zákoutí. Na podlaze bylo pár centimetrů křišťálově čisté vody. Xavier v ní nehybně ležel s úsměvem na tváři. Malby na těle se začaly pomalu rozpouštět a voda postupně šedla. Vstal a šel k šatům naskládaných na komínek. Za chůze si oblékal košili a vestu. Jeho tělo bylo kromě nápisu na bedrech neposkvrněné. Jeho tvář stále obýval příjemný úsměv.

 

Po pár krocích se zastavil. Před Xavierem stála židle a o ni opřená akustická kytara. Posadil se a spustil tu stejnou melodii, jako tenkrát, před osmi lety v kavárně a představoval si obličeje svých přátel, kteří tam s ním tehdy byli. Tu pohodu a spokojený, ničím nerušený život umělce, žijícího si svůj sen.

 

V tu samou chvíli Laura hrála tu samou melodii svým dětem. Krásným dvojčatům k usínání při manželově objetí.

9, Epilog

 

Cílem této povídky je zamyslet se nad sílou slova. Zamyslet se před větou, kterou chceme vyřknout, popřemýšlet nad významem, nad jeho dvojsmyslem a opatrně zvolit intonaci. Pár větami můžete člověka změnit k nepoznání. Slovem tvarujeme své přátele i nepřátele. Můžeme je donutit zamyslet se, změnit se nebo přesvědčit je k jiným činům, než které by bez vaší konverzace učinili.

 

Na závěr bych rád zmínil citát od známého anglického teologa:

„Bůh je čistá tabule, na které ničeho není,
než cos ty sám na ni napsal.“

 

- Martin Luther

michalnovak.pht@gmail.com 777 810 189

Michal Novák Photography © 1990 - 2018 Všechna práva vyhrazena.